Článek 31 Listiny základních práv a svobod nám stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví. Dne 28. dubna 2020 ve svém nálezu Ústavní soud konstatoval, že pod pojetí ochrany zdraví má být zahrnuto i právo na odstranění bolesti a zmírnění utrpení. Reagoval tak na ústavní stížnost ze dne 3. 12. 2018.
Stěžovatelka byla v prosinci roku 2005 hospitalizována na chirurgickém oddělení Nemocnice s poliklinikou Karviná – Ráj, kde od pátku do pondělí trpěla krutými bolestmi, na které si opakovaně stěžovala a na které ji byla pouze podána analgetika. V pondělí 5. 12. 2005 byla přeložena na gynekologické oddělení, kde po urgentní operaci bolesti odezněly. Při zákroku bylo v její dutině břišní nalezeno hojné množství hnisavého výpotku, mimo jiné v prostoru pod slepým střevem, v pravém ovariu a apendixu. Stěžovatelka již v žalobě, podané dne 29. 12. 2006 u Okresního soudu v Karviné, tvrdila, že tyto bolesti byly v příčinné souvislosti s postupem personálu chirurgického oddělení nemocnice, jenž v řadě aspektů nepostupoval v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Tvrdila především, že byla opakovaně zanedbána povinnost řádně ji vyšetřit a výsledek těchto vyšetření řádně zaznamenat do její zdravotnické dokumentace. Personál i přes zvyšující se hodnoty laboratorních ukazatelů zánětu a bolesti reagoval pouze bagatelizací a výše zmíněnými analgetiky.
Okresní soud v Karviné nejprve rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 17 C 22/2007 žalobu zamítl, mimo jiné s argumentem, že „samotná bolest není a nemůže být poškozením zdraví“. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 8 Co 360/2008 rozsudek soudu první instance zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Karviné však žalobu opět zamítl. V odůvodnění soud zejména uvedl, že stěžovatelka neprokázala porušení právní povinnosti žalované a postup při jejím léčení byl shledán lege artis (tedy v mezích správného postupu).
Stěžovatelka následně opět podala odvolání, v němž namítala rozporuplnost závěrů soudu prvního stupně, týkajících se na straně jedné vadnosti zdravotní dokumentace a současného konstatování, že stěžovatelka neprokázala ani porušení právní povinnosti nemocnice na straně druhé.
Krajský soud rozsudek prvního stupně potvrdil a změnil pouze výši náhrady nákladů, které měla stěžovatelka nemocnici uhradit.
Případ se tak dostal až k Nejvyššímu soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl.
Ústavní soud následně zkonstatoval, že soud prvního stupně, sice postupoval pečlivě, avšak materiálně vzato se rozhodnutí jevilo nepřesvědčivé. Podle ÚS soud nekriticky vycházel hlavně ze znaleckých posudků, které konvenovaly žalované nemocnici, a ignoroval další důkazy svědčící o opaku.
Soudy se podle ÚS věnovaly hlavně otázce, zda bylo v daném případě postupováno lege artis, přestože se stěžovatelka od počátku domáhala odškodnění s odkazem na § 444 OZ, především za utrpěné kruté bolesti. Nevedla tedy s nemocnicí spor o to, zda ji řádně operovala, ale zda se tak stalo včas a zda její léčba byla řádná. ÚS jasně vyjádřil své stanovisko k zahrnutí účinné pomoci a úlevy od bolesti do postupu lege artis. Dále konstatoval, že ze samotného lékařského nálezu bylo jasné, že stěžovatelka musela skutečně trpět, a tedy nebylo na místě označovat bolesti stěžovatelky za „ryze subjektivní“.
Dle ÚS nebylo věc možné rozhodnout pouze na základě znaleckých posudků, neboť se jednalo o hledání odpovědi na otázku právní. Stěžovatelce dal za pravdu v charakteru nedostačující dokumentace. Stěžovatelka několikrát namítala, a soudy bylo několikrát přehlíženo, že dle zásady nemo turpitudinem suam allegare potest, nemůže nemocnice těžit ze svého protiprávního činu – nedostatečného vedení dokumentace, které vedlo i k neunesení důkazního břemene na straně stěžovatelky.
Dále považoval za vysoce pravděpodobné, že četné nedostatky v postupu nemocnice vedly k opožděnému stanovení diagnózy a tím i k opožděnému zahájení adekvátní léčby a současně k prodloužení stěžovatelčina utrpení a zhoršení jejího zdravotního stavu obecně.
Z uvedených a dalších důvodů, kterými se ÚS již nezabýval, konstatoval, že došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a záruk, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a vrátil věc soudu prvního stupně.
nález I. ÚS 3937/18