Nárok na bezplatnou obhajobu

Dne 1. září 2020 zrušil Ústavní soud rozhodnutí Okresního a Krajského soudu v Ostravě, se soudkyní Kateřinou Šimáčkovou jako předsedkyní senátu, z důvodu porušení stěžovatelova základního práva na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst.3 LZPS a dle čl. 6 odst.3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nález Ústavního soudu řeší nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu u „sociálně slabšího jedince“, jak byl stěžovatel dokonce popsán soudem, ale i přesto odmítnut. Kromě konkrétního stěžovatelova případu řeší nález obecný problém zamítání žádostí z různých důvodů dle §33 odst.2 trestního řádu¹, a tím odpírání právní pomoci samotnými soudy.

Od roku 2016 byla proti stěžovateli vedena dvě trestní řízení pro činy, které spáchal ve věku 17 let jako mladiství. Okresní soud v Ostravě proto z důvodu nutné obhajoby² zvolil stěžovateli obhájce poté, co si ho nezvolil on sám. Posléze pak stěžovatelova matka udělila plnou moc advokátce, která rodinu zastupovala již v minulosti. Jménem stěžovatele pak podala advokátka návrh na bezplatnou obhajobu dle §33 TŘ.

Stěžovatel byl romského původu pocházející z chudobných poměrů a několik let žijící v ústavní péči, protože mimo jiné neměla matka prostředky na obživu stěžovatele. V roce 2006 bylo ze Vsetína vystěhováno několik romských rodin do různých vesnic na severní Moravě, mimo jiné na Jesenicko, to byl i případ rodiny stěžovatele (předtím, než se dostal do ústavní péče). Matka byla navíc negramotná a otec rodinu již několik let předtím opustil. Stěžovatel dokončil pouze základní školu. Při zahájení trestního stíhání byl stěžovatel stále v ústavní výchově. Později mu zemřeli oba rodiče. V minulosti stěžovatel pracoval na brigádách, kterými si vydělával na jídlo v době svých útěků z ústavní péče. Při zadržení byl vůbec poprvé zaměstnán, a to jako montážní dělník na dálnici po dobu asi jednoho týdne. Neobyvatelný dům ve vesnici, kam byla původně jeho rodina vystěhována, již vlastnila obec. Na všechny tyto okolnosti upozornila obecné soudy stěžovatelova advokátka před rozhodnutím o nároku stěžovatele na bezplatnou obhajobu. Obecné soudy návrh zamítly.

Podle obecných soudů to, že stěžovatel neměl aktuálně dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, neznamená, že by automaticky měl mít nárok na bezplatnou obhajobu. Rozhodné jsou jeho obecné výdělkové schopnosti a možnosti, případně jestli mu v práci nebrání zdravotní stav. Podle krajského soudu navíc stěžovatel ani řádně nedoložil, že nemá prostředky na zaplacení obhájce.

Stěžovatel tedy podal proti rozhodnutí obecných soudů dvě samostatné ústavní stížnosti.³

Podle stěžovatele je rozhodování soudů diskriminační vůči sociálně slabým, neboť přestože zákon těmto osobám přiznává nárok na bezplatnou obhajobu, nemají-li finanční prostředky na zaplacení obhájce, ve skutečnosti obecné soudy tento nárok značně omezují, až vylučují. Jako příklad znevýhodňujících okolností uvedl například návrat z ústavní péče, nedostatek vzdělání a zázemí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Již v minulosti několikrát zrušil rozhodnutí, kde se soud zabýval hypotetickou budoucností, a ne aktuálním stavem, jak se dělo i v našem případě.⁴ Jediným významným hlediskem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu má být zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby. Obviněný totiž potřebuje mít zajištěnu schopnou a funkční obhajobu právě v době trestního řízení, nikoli neurčitě někdy v budoucnu. Zároveň stát nemůže náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na pomoc obhájce přenášet na tohoto obhájce, který se z dobré víry ujal jeho obhajoby. Dále ÚS odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které říká, že není potřeba prokázat jeho nemajetnost nade vší pochyby, ale postačí, plyne-li skutečnost, že je nemajetný, ze všech indicií předložených obviněným nebo zahrnutých ve spise.