Článek č. 6 Úmluvy o právech dítěte říká, že zaprvé Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život a za druhé, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte. Na první pohled jasná dikce se již ale několikrát setkala s komplikacemi při výkladu spojení každé dítě. Kdo nebo co je považováno za dítě, tedy osobu mající právo na život, jasněji definoval až případ Vo versus Francie z roku 2004.
Paní Vo, žena vietnamského původu, seděla v čekárně u gynekologa, když zavolali její jméno a ona se odebrala do ordinace. Paní Vo byla v šestém měsíci těhotenství. Bohužel v ten samý den měla jít na zákrok vyndání děložního tělíska jiná paní Vo. Paní Vo (přítomná a těhotná v ordinaci) nerozuměla francouzsky a doktor G., který měl zákrok provádět, i přes jazykovou bariéru a bez úvodní prohlídky, ošetření provedl. Paní Vo vytekla kvůli protržení plodového obalu plodová voda a paní Vo musela být okamžitě převezena do nemocnice. Plod se nepodařilo zachránit. Doktor tedy svou nedbalostí způsobil nechtěný potrat, přerušení těhotenství a smrt plodu.
Paní Vo podala trestní oznámení a doktor G. byl následně obžalován z ublížení na zdraví z nedbalosti a zabití z nedbalosti. Následující soudní řízení mělo takový vývoj, že se případ dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva.
Soud první instance shledal obžalovaného doktora G. vinného pouze z ublížení na zdraví z nedbalosti a upozornil na to, že plod byl ve stádiu 20. – 21. týdne a dle francouzských zákonů se tedy nemohlo jednat o zabití.
Proti tomu rozsudku se následně paní Vo odvolala.
Odvolací soud potvrdil výrok o ublížení na zdraví z nedbalosti a změnil výrok rozhodující o zabití z nedbalosti tak, že z něj doktora G. uznal vinným. Soud měl za to, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka dostatečně neovládala francouzský jazyk a nemohla odpovědět na otázky lékaře, měl ji podrobit důkladnému klinickému vyšetření; jeho neopatrnost a nedbalost je pak v příčinné souvislosti se ztrátou dítěte, které paní Vo čekala.
Dále podotknul, že život má být chráněn jako takový a dle předchozích vyšetření byl plod živý a měl být tedy chráněn i on.
Dovolací soud na základě lékařova dovolání rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Případ se proto dostal až k ESLP, který se rozhodl věc meritorně projednat. Soud nejprve zjišťoval, zdali otázka nedobrovolného ukončení těhotenství může spadat pod čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Čl. 2 říká, že život každého má být chráněn zákonem.
ESLP neřešil otázku přerušení těhotenství jako takového, ale zabýval se tím, jestli plod byl nadán právní subjektivitou a mohl být tedy obětí takového trestného činu. To jej donutilo pokusit se zcela poprvé definovat pojem „každý“, který článek užívá a jehož význam nechává na rozhodnutí konkrétních států.
Základní otázkou bylo tedy v projednávaném případě to, zda neexistence trestněprávního prostředku, který by vedl k sankci za neúmyslné zničení plodu, se ze strany státu rovná nedodržení jeho povinnosti „zákonem chránit“ právo každého na život, zaručené čl. 2 Úmluvy.
Na základě judikatury Open Door a Dublin Well Woman[1] proti Irsku nepovažoval Soud za vhodné rozhodnout, zda Úmluva zaručuje právo na potrat, či zda právo na život přiznané čl. 2 platí i pro plod. Judikatura, o kterou se soud opíral, ovšem neřešila nedobrovolné přerušení těhotenství.
Soud připomenul, že dle článku 2 je třeba mít zakotven účinný systém trestněprávní represe. Pokud však zásah do práva na život či fyzické integrity není úmyslný, pozitivní povinnost vyplývající z čl. 2 nevyžaduje nutně ve všech případech prostředek trestněprávní povahy. Ve specifickém kontextu lékařských nedbalostí může být taková povinnost splněna například také tehdy, když příslušný právní systém dotčeným osobám nabízí prostředek podaný u občanskoprávních soudů, samostatně nebo společně s prostředkem trestněprávní povahy, pro účely zjištění odpovědnosti příslušných lékařů, a případně dosažení toho, že budou aplikovány všechny přiměřené občanskoprávní sankce.
Soud konstatoval, že stěžovatelka mohla kromě trestního stíhání použít jako prostředek obrany správní žalobu proti nemocnici, ve které byl lékař zaměstnán.
Soud tedy shledal, že čl.2 Evropské úmluvy o lidských právech porušen nebyl.
Zdroje: Vo vs. Francie
Úmluva o právech dítěte
Evropská úmluva o ochraně lidských práv
[1] irská vláda se dovolávala práva nenarozeného dítěte na život, aby obhájila svoji legislativu týkající se zákazu šíření informací o přerušení těhotenství prováděném v zahraničí