Článek 3 Úmluvy o právech dítěte zní: „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí“. „Nejlepší zájem dítěte“ je neurčitým právním pojmem a získává svůj obsah tedy až prostřednictvím interpretace v individuálních případech. Nejedná se o objektivní kategorii a je vždy potřeba přihlížet ke konkrétním okolnostem.
V českém právním řádu se tento princip promítá hlavně v § 5 zákona č. 539/1999 Sb., který stanoví, že „Předním hlediskem sociálně právní ochrany je zájem a blaho dítěte…“. Dále se tento princip promítá i do mnoha ustanovení občanského zákoníku, například § 866, který stanoví, že „Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte“. V občanském zákoníku nalezneme tento princip i v dalších otázkách, například u překážky rozvodu manželství, popírání otcovství nebo v úpravě osvojení. Dále nalezneme promítnutí tohoto principu i například v zákoně školském nebo v zákoně o sociálních službách.
V tomto kontextu je důležité zmínit, že soud či jiný orgán, je povinen odůvodnit, jak se s otázkou nejlepšího zájmu dítěte vypořádal. Zpravidla postupuje s pomocí tzv. „testu proporcionality“, v jehož rámci dochází k vzájemného vyvažování jednotlivých zájmů.
Právo dítěte na styk s rodiči byl do našeho právního řádu implementován v různých rovinách. Nejčastěji však hovoříme o jeho vlivu samozřejmě v otázkách občanskoprávních, avšak určitým způsobem se promítá i do věcí trestněprávních. Jeho mezinárodněprávní zakotvení je v článku 9 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že „Státy zabezpečí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli…“
V kontextu občanskoprávním je osobní styk s dítětem jedno z hlavních práv a povinností rodičů v rámci rodičovské odpovědnosti, která je upravena v § 865 – §909 občanského zákoníku. Promítá se například tím, že výkon udržování osobního styku s dítětem nemůže být rodičem svěřen jiné osobě nebo, že má dítě právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte. Tento styk však může být soudem omezen nebo úplně zakázán. Rovněž mohou být stanoveny jeho podmínky, například místo styku nebo i osoby, které mohou být přítomny.
Jak bylo zmíněno, i trestněprávní úprava, leč možná překvapivě, počítá s tímto právem. Například § 70 trestního řádu stanoví, že rodinný příslušník mladistvého musí být vždy vyrozuměn o vzetí do vazby. Dále pokud je rodič dítěte odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, dochází rovněž ex lege k omezení práva na styk dítěte. Podmínky návštěv odsouzených osob ve výkonu trestu odnětí svobody poté upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody a jeho prováděcí vyhláška. Nezletilé děti do 15 let se však můžou návštěvy zúčastnit pouze v doprovodu osoby starší 18 let.
Zdroje: Mičicová, B. Implementace Úmluvy o právech – srovnávací studie č. 1.237. Praha : Kancelář Poslanecké sněmovny – Parlamentní institut, 2017. ISSN 2533-4131.
- 19 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
Úmluva o právech dítěte.