Stát má k dispozici mnoho nástrojů, jak dosáhnout svých záměrů a institut vyvlastnění patří bez pochyby k těm nejintenzivnějším. Jedná se o odnětí či omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni a používá se jako prostředek ultima ratio.
Takzvaná expropriace má svůj ústavní základ v Listině v článku 11, který zároveň stanoví základní podmínky pro jeho provedení. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. K vyvlastnění je potřeba expropriační titul, který obsahují zvláštní zákony (např. stavební zákon v případě veřejně prospěšných staveb) a který je bezpodmínečně potřeba k jeho provedení. Tento může být dán pouze ve veřejném zájmu, který je prokazován ve vyvlastňovacím řízení. Jedná se o neurčitý právní pojem[1] a správní orgán musí shledat, že zde veřejný zájem je. Musí ho dostatečně odůvodnit, přičemž výklad neurčitého právního pojmu je přezkoumatelný v odvolacím řízení.
Vyvlastnění se provádí výlučně za náhradu bez ohledu na účel a vlastnictví. Náhrada se poskytuje za odnětí ale i za omezení vlastnického práva. Je stanovena ve výši obvyklé ceny nemovitosti (pozemku/stavby) – výše se stanoví na základě znaleckého posudku. Je zde i možnost naturální náhrady. Místo peněžní náhrady se vyvlastňovanému může poskytnout jiný pozemek nebo stavba, dohodne-li se na tom s vyvlastnitelem. Vyvlastňovaný má právo na vyrovnání rozdílu v ceně vyvlastněného pozemku nebo stavby a náhradního pozemku či stavby.
Vyvlastnění je možné jen a pouze v souladu s principem subsidiarity a proporcionality. Jedná se o prostředek krajního řešení a lze ho uplatnit, až když nelze cíle dosáhnout jiným prostředkem. Zároveň musí být zásah přiměřený sledovanému účelu a v nezbytné míře. Jedná se o zásah do absolutního práva, tyto podmínky proto musí být vždy dodrženy.
Vyvlastňovací řízení je upraveno v zákoně o vyvlastnění a dále se použije správní řád. Je zahájeno podáním návrhu na zahájení řízení o vyvlastnění. Jeho výsledkem je správní rozhodnutí, které je specifické dvěma výroky – výrokem o vyvlastnění a výrokem o náhradě za vyvlastnění.
Zdroje: Listina základních práv a svobod, stavební zákon, zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě,
[1] Neurčité právní pojmy jsou ty, jejichž obsah nelze přesně jevově vymezit a dostatečně právně definovat. Jejich aplikace vždy závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.