Na začátku roku řešil Nejvyšší soud případ, který se týkal neobvyklého držení věci, která byla předmětem zadržovacího práva a vysvětlil v něm mantinely demonstrativního výčtu, který najdeme v § 1396 odst. 1 OZ.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobci movitou věc, ručně vedený válec „ARW 65“. Žalobu zdůvodnil tím, že uzavřel se společností DIPOS JČ s. r. o. úvěrovou smlouvu, v níž se žalobce zavázal poskytnout společnosti DIPOS JČ s. r. o. úvěr ve výši 210 000 Kč, že tato částka byla účelově určena na pořízení válce.
Žalobce se „částku úvěru“ zavázal uhradit „ve prospěch společnosti DIPOS JČ s. r. o. (v postavení kupujícího) na účet třetí osoby – prodávajícího, společnosti KOHÚT A SPOL. spol. s r. o. a že k zajištění závazků z této úvěrové smlouvy uzavřeli žalobce a společnost DIPOS JČ s. r. o. dne smlouvu o zajišťovacím převodu práva a smlouvu o výpůjčce ve znění dodatku, podle které společnost DIPOS JČ s. r. o. převedla ve smyslu § 2040 občanského zákoníku vlastnické právo k předmětné věci, přičemž společnosti DIPOS JČ s. r. o. vzniklo podle téže smlouvy právo předmětnou věc bezplatně užívat. Počátkem dubna 2017 „odebral“ žalovaný (k zajištění svých vlastních pohledávek vůči společnosti DIPOS JČ s. r. o.) osobní automobil za přítomnosti PČR, v němž se v rozhodný okamžik nacházela též předmětná věc financovaná na základě výše uvedené úvěrové smlouvy. Žalovaný poukazoval na dikci § 1396 s tím, že válec se do jeho držby rozhodně nedostal násilím nebo lstí, nýbrž pouhou náhodou, a proto to zjevně neodporovalo zákonu. Městský soud v Brně žalobu zamítl.
Věřitel však může zadržet cizí movitou věc – jak vyplývá z ustanovení § 1396 odst. 1 o. z. (a contrario) – jen tehdy, má-li ji u sebe „právem“, tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své detenci, kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu, tj. v oprávněné detenci. Předpokladem pro to, aby věřitel měl věc, kterou hodlá zadržet, u sebe právem, je existence právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, na jehož základě se věc dostala do moci věřitele. Ustanovení § 1396 odst. 1 o. z. sice za slovem „zejména“ obsahuje výčet dvou (extrémních) případů, v nichž je uplatnění zadržovacího práva vyloučeno proto, že má věřitel u sebe věc „neprávem“, a to zmocnil-li se věřitel cizí movité věci násilně nebo zmocnil-li se jí lstí. Jedná se však (jak vyplývá ze zákonodárcem zvoleného výrazu „zejména“) pouze o demonstrativní výčet, v němž jsou explicitně zmíněny dva extrémní případy vylučující uplatnění zadržovacího práva věřitelem a z něhož nelze dovozovat, že by násilí, lest, nebo jiná obdobná situace byla nutnou podmínkou pro to, aby mohl být učiněn závěr, že věřitel má u sebe věc „neprávem“ ve smyslu ustanovení § 1396 odst. 1 o. z., a že ji proto nesmí zadržet. Z toho plyne, že věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc nejen tehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobně extrémním způsobem), ale ani tehdy, má-li ji u sebe jinak „neprávem“. Žalovanému zadržovací právo k předmětné věci uplatněné vůči společnosti DIPOS JČ s. r. o. ani vůči žalobci nevzniklo, neboť žalovanému žádný právní titul opravňující ho k tomu, aby mohl předmětnou věc zadržet, nesvědčí.
Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 3926/2020-93 ze dne 26.1.2022