V lednu letošního roku zrušil Ústavní soud rozsudky obecných soudů, týkajících se události, která se udála v roce 1989. Stěžovatelovi byla způsobena újma tím, že dne 21. 7. 1989 byl jako občan bývalé Německé demokratické republiky zatčen při pokusu přejít hranice z ČSSR do Spolkové republiky Německo a byl přitom postřelen československými pohraničníky. V návaznosti na to byl převezen do Vojenské nemocnice Plzeň a poté byl předán bezpečnostním orgánům Německé demokratické republiky. Stěžovatel byl přitom účasten soudní rehabilitace ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody souvisejícímu s jeho zadržením.
Dle obecných soudů nelze dovodit výjimečnost případu a okolnosti hodné zvláštního zřetele z pouhého faktu, že byl porušen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Soud prvního stupně uložil povinnost žalované (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) zaplatit 5 500,- Kč a odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
Lidskoprávní dokumenty a předpisy rozlišují právo pobytu (pohybu) v rámci daného státu, právo zvolit si konkrétní místo pobytu a právo opustit kteroukoliv zemi, tedy i tu, k níž má konkrétní osoba státoobčanský vztah. V kontextu hodnoceného případu je podstatné, že jednotlivci nemůže být bráněno v opuštění kterékoliv země (tedy ani země, k níž má státoobčanský vztah), a to ani tehdy, nachází-li se na území jiného státu (k němuž státoobčanský vztah nemá), existuje-li jiná země, která je ochotna a připravena takového jedince přijmout. Dle ÚS lze shrnout, že svoboda pohybu patří do skupiny přirozených práv člověka, do níž by mělo být veřejnou mocí zasahováno jen v nejnutnějších případech. Zmíněná svoboda je totiž jedním z předpokladů svobody jednání člověka, jakožto tvůrčí, myslící bytosti. Prostřednictvím svobody pohybu je realizována řada dalších práv a svobod člověku vlastních. Omezení svobody pohybu tedy nemůže být chápáno jako přiměřený, natožpak časově neohraničený trest. K uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci. Nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, kdy na stěžovatele stříleli pohraničníci na straně jedné a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání na straně druhé. Okolnosti, za kterých došlo k poškození zdraví stěžovatele, je nutno považovat za mimořádné a tomu by měla odpovídat i výše jeho odškodnění. ÚS proto rozsudky soudů předchozího stupně zrušil.
Zdroj: Nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. III.ÚS 3025/22 ze dne 10.1.2023