V posledních letech přibylo velké množství judikátů udávajících nový směr rozhodování soudů v oblasti péče o děti. Střídavá péče začíná být čím dál tím více preferovaným institutem. V tomto duchu rozhodl 22.5.2023 i Ústavní soud, když zrušil rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Soud prvního stupně svěřil dítě do výlučné péče matky a upravil stěžovateli styk s nezletilým. Ohledně formy péče o nezletilého dospěl nalézací soud k závěru, že v posuzovaném případě není pro nezletilého střídavá péče obou rodičů nejvhodnější formou péče. Svůj závěr odůvodnil tím, že dle znaleckého zkoumání ačkoliv se stěžovatel velmi věnuje nezletilému po stránce zájmové činnosti, a v tomto ohledu je také trpělivý, jeho praktická péče o nezletilého je slabě průměrná, neboť projevuje nízkou míru rodičovského praktického náhledu. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že nastavený systém péče se jeví být v nejlepším zájmu nezletilého. Střídavé péči se přibližuje, ponechává však jako primárního pečovatele vedlejší účastnici, u níž má nezletilý dlouhodobě pevné zázemí a která projevuje větší schopnost postarat se o praktické aspekty života nezletilého.
Judikatura Ústavního soudu vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby a 4) přání dítěte.
ÚS konstatoval, že naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou, vytváří aplikace čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné, náležitě objasněné a vysvětlené důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Obecné soudy by neměly při posuzování nejvhodnějšího výchovného modelu, jsou-li naplněna všechna výše uvedená kritéria, upřednostňovat výlučnou péči s širokým stykem pro nerezidentního rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé, byť třeba nestejnoměrné, péče. Soudy jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které bude v nejlepším zájmu dítěte a nebude zároveň nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by každé rozhodnutí obecného soudu mělo vést k tomu, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Obecné soudy jsou nejen oprávněny, ale i povinny zkoumat vedle výše uvedených čtyř základních kritérií též další relevantní skutečnosti, odrážejí-li specifické okolnosti případu. Závěr o nevhodnosti střídavé péče však nelze odůvodnit pouhým obecným odkazem na útlý věk dítěte, stabilitu výchovného prostředí, komunikační potíže rodičů, pracovní vytíženost jednoho z rodičů, vzdálenost bydlišť rodičů či logistickou a adaptační náročnost střídavé péče. Považuje-li obecný soud některý z uvedených faktorů za zásadní, musí jej řádně prokázat.
Zdroj: Nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. III.ÚS 1775/22 ze dne 22.5.2023