Dne 31. července 2023 zamítl Ústavní soud stížnost, která se týkala smrti šedesáti sedmileté pacientky, která byla hospitalizována v nemocnici v Pardubickém kraji. Stěžovatelé byli děti pacientky. Lékaři jednostranně vydali pokyn k neprovádění resuscitace „Do Not Resuscitate“ (ne-resuscituj, dále jen „DNR“), aniž by o tom informovali ji či její blízké. V řízení u obecných soudů se stěžovatelé jako pozůstalí domáhali proti nemocnici zaplacení 720 000 Kč jako náhrady za újmu způsobenou usmrcením.
O možnosti předem souhlasit s tím, aby nebyla prováděna léčba neúčelná, zbytečná a okamžik fyzické smrti dočasně prodlužující, by pacienti měli být ze strany lékařů poučeni v momentě, kdy jsou ještě schopni vnímat důsledky takového rozhodnutí a vyslovit skutečně svobodný a informovaný souhlas. Taktéž osoby blízké by měly být ze strany lékařů jasně a srozumitelně informovány o možnosti DNR. Za situace, kdy osoba není schopna vnímat následky poskytnutí, či odmítnutí léčby, a tedy není schopna k nim dát souhlas, je rozhodnutí o odmítnutí další léčby především na lékařích. Rozhodnutí lékařů má být učiněno pokud možno alespoň po širší poradě lékařů, transparentně a především s dodržením participačních práv pacientů a blízkých osob. Pokud tak lékaři neučiní, mohou zasáhnout do přirozených práv blízkých osob. Pokyn DNR musí být dle Ústavního soudu rozhodnutí, při němž se vyvažuje co nejcitlivěji etická, náboženská, medicínská a ústavněprávní stránka odchodu pacienta ze života.
Ústavní soud uzavřel, že není-li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, kdy může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho dříve vyslovený pokyn DNR, který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání. Při rozhodování o provedení kardiopulmonální resuscitace na sklonku života je obecně třeba vyvažovat právo na život a na ochranu zdraví na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé. Z práva na život a ochranu zdraví nevyplývá bezpodmínečná povinnost lékařů provést kardiopulmonální resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by mohla o určitou dobu oddálit okamžik fyzické smrti. Přesto ale jednostranné vydání pokynu DNR ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta, či za určitých okolností jeho blízkých, do rozhodovacího procesu může být v rozporu s jeho participačním právem, a tedy i s právem pacienta na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života podle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Obecné soudy dospěly k závěru, že ošetřující lékaři pochybili, vydali-li pokyn DNR jednostranně, aniž by své rozhodnutí konzultovali s pacientkou nebo s jejími blízkými. Stěžovatelé však svojí žalobou uplatňovali nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké, nikoliv nemajetkovou újmu způsobenou porušením participačních práv pacientky či jich samotných (jako osob blízkých), což bylo nosným důvodem zamítnutí jejich žaloby. Soudy vycházely z rozdílného charakteru nároků podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku a obecného nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Podle obecných soudů je účelem dříve uvedeného nároku poskytnout pozůstalým náhradu za neočekávanou smrt blízké osoby, přičemž následkem protiprávního jednání je zde přímá a neočekávatelná ztráta života či zmaření obnovení dobrého zdravotního stavu, nikoliv porušení autonomie a participačních práv pacienta (případně jeho blízkých). Neprodloužení umírání na sklonku života dlouhodobě nemocného pacienta o krátkou dobu nelze slučovat s usmrcením ve smyslu § 444 odst. 3 občanského zákoníku.
Zdroj: Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1594/22