Ústavní soud v červnu tohoto roku zamítl stížnost, kterou se otec dvou dcer domáhal zrušení rozsudků okresního a krajského soudu, které svěřily dcery do výlučné péče matky. Ústavní soud přitom již v té samé věci rozsudky obecných soudů zrušil s tím, že byl nedostatečně zjištěn zájem dětí. Soudy věc znovu projednaly a dospěly k takřka stejnému výsledku. Otec znovu podal stížnost k ÚS. Tentokrát dal však ÚS za pravdu soudům a konstatoval, že k porušení práv stěžovatele nedošlo.
Stěžovatel navrhoval umístění dcer do střídavé péče. V druhém kole řízení před obecnými soudy, bylo dokazování doplněno mimo jiné o výslech obou dcer, který v předchozím řízení chyběl. Na základě zjištěných skutečností soud vyjádřil, že nemá pochyb o schopnostech obou rodičů se o dcery postarat a o jejich vhodném zázemí. Poukázal, že je však v rámci posuzování nejlepšího zájmu dítěte povinen zjišťovat názor nezletilého, je-li schopen své přání vyjádřit a nebrání-li tomu jiné okolnosti. Dcery, kterým bylo v době vydání rozsudku 12 a 10 let, vykazovaly dle okresního soudu vyspělost nezbytnou pro vyjádření svého vlastního stanoviska. Podle soudu konstantně a přesvědčivě uváděly, že si výslovně nepřejí střídavou péči (ani asymetrickou), nýbrž chtějí zůstat v péči matky a u otce pobývat každý druhý víkend, popřípadě podle domluvy jej navštěvovat i v týdnu. Okresní soud považoval takto vyjádřený názor dětí v konkrétní posuzované věci za určující aspekt kritéria nejlepšího zájmu dítěte. Ani z ostatních důkazních prostředků nevyvstala žádná pochybnost ohledně ovlivnění názoru dětí. Přiklonil se ke stanovisku, že nucení dcer trávit s otcem více času by mohlo mít „zchlazující“ účinek na jejich vztahy, které dle vyjádření rodiny zaznamenaly v posledním roce určité zlepšení vlivem nárůstu vzájemné důvěry. Oba rodiče podali proti rozsudku odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně víceméně potvrdil, když změnil pouze část týkající se splatnosti dluhu výživného a prohození otcova styku s dětmi místo sudého na lichý týden.
Jedním z judikaturou ustálených kritérií pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte, je samo přání dítěte. K tomu ÚS konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu; současně však zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Snaha o prosazení určitého řešení proti vůli dítěte může být s jeho narůstajícím věkem kontraproduktivní a škodlivá i dle Evropského soudu pro lidská práva. Přestože je obecně cílem Ústavního soudu dosažení, co možno nejvyrovnanější péče o nezletilé děti, tedy stanovení stěžovatelem chtěné střídavé péče, nelze tak učinit proti opakovaně vyslovenému přání dítěte. Pokud obecné soudy neprosazovaly svůj závěr proti vůli dětí, nelze v takovém postupu spatřovat porušení stěžovatelových práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pro takový závěr je rozhodující, že obě děti lze (s přihlédnutím k jejich věku) považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že jsou schopny uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nevyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že by postoje dětí nebyly autentické nebo že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby.
Zdroj: Nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 1318/22