Ústavní soud se v květnu zabýval stížností proti usnesení Městského a Obvodního soudu v Praze, kde si stěžovatel nestandardně stěžoval proti příliš rychlému jednání orgánů činných v trestní řízení. Jeho blanketní stížnost proti usnesení o vzetí do vazby stihla být v neveřejném zasedání projednána rychleji, než mu vůbec bylo doručeno písemné vyhotovení usnesení a než ji mohl řádně odůvodnit.
Na stěžovatele byla rozhodnutím Obvodního soudu v Praze uvalena vazba z důvodu koluzního, tedy že je zde důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky.
Součástí argumentace stěžovatele bylo, že svědek, na kterého měl podle Obvodního soudu působit, se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a tedy je podle něj nesmyslné, aby na něj mohl působit. Tímto se ovšem ÚS blíže nezabýval, viz dále.
Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel ihned při vazebním zasedání stížnost, kterou blíže neodůvodnil (tzv. blanketní stížnost). Tuto stížnost zamítl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 6. 2. 2020.
Jádro případu tkví tedy v tom, že stěžovatel svou stížnost neodůvodnil a následně mu nebyl dán žádný prostor pro doplnění odůvodnění a o neodůvodněné stížnosti bylo i rovnou rozhodnuto, a to dokonce předtím, než bylo stěžovateli řádně doručeno písemné vyhotovení usnesení o vzetí do vazby. To bylo doručeno den po neveřejném zasedání o jeho blanketní stížnosti.
Obvodní státní zastupitelství mimo jiné argumentovalo tím, že stěžovatel měl možnost stížnost odůvodnit hned při vyhlášení rozhodnutí. Tento argument shodil ÚS ze stolu, neboť to se často děje v situaci, kdy možnost obviněného sledovat vyhlášení může být ovlivněna i jeho rozrušením z právě učiněného vzetí do vazby a bez možnosti zvážit právní argumentaci obecného soudu. Rovněž další argumenty obvodního státního zastupitelství neobstojí, protože vychází z představy, že o stížnosti musí být rozhodnuto hlavně rychle, nikoli však vždy s vypořádáním argumentace obviněného.
S argumentací obvodního státního zastupitelství lze dle ÚS souhlasit potud, že soud nemá časově neohraničenou povinnost vyčkat na odůvodnění blanketní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16), neavizoval-li obviněný, že se chystá stížnost doplnit. Zároveň je však vyloučeno, aby stížnostní soud možnost takového doplnění obviněnému fakticky upřel tím, že o blanketní stížnosti rozhodne dříve, než je usnesení soudu prvního stupně obviněnému doručeno. Stěžovatel se tak nemohl řádně seznámit s odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby a patřičně na něj reagovat. Nebylo tak respektováno právo stěžovatele na přístup k soudu.
Takto urychlený postup, nerespektující logiku po sobě jdoucích úkonů, nelze dle Ústavního soudu hodnotit jinak než jako nepřípustně překotný, a z hlediska kognice Ústavního soudu neústavní.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že zájem na urychleném projednání stížnosti proti rozhodnutí o uvalení vazby jako záruka ochrany osobní svobody podle čl. 8 Listiny je třeba sladit se zájmem obviněného na odůvodnění stížnosti proti takovému rozhodnutí. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Toto ustanovení je však třeba vykládat in favorem rei, tedy ve prospěch toho, kdo žádá soudní ochranu, nikoli opačně.
Nevzdá-li se proto obviněný práva takovou stížnost podat, je rozhodnutí stížnostního soudu, vydané dříve, než bylo obviněnému doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí o uvalení vazby, porušením jeho základních práv na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
Dále konstatoval, že posoudit důvodnost uvalení vazby bude úkolem městského soudu jako soudu stížnostního.
nález sp. zn. IV. ÚS 905/20
zákon č. 141/1961 Sb., Zákon o trestním řízení soudmím (trestní řád)