Senát Ústavního soudu dne 30.11.2020 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel, podnikající jako kominík, se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice-Ministerstvu spravedlnosti, jednajícím prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zaplacení částky 80 487 Kč (kromě nákladů na obhajobu obsahovala tato částka též ušlý zisk za 12 dnů ve výši 18 321,60 Kč), jakožto náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ta mu měla být způsobena v souvislosti s jeho trestním stíháním, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby.
Soudy první i druhé instance došly k tomu, že stěžovatel na náhradu ušlého zisku nárok nemá, neboť nedoložil žádné konkrétní smlouvy na provedení kominických prací či závazné přísliby realizace těchto prací, které by ukazovaly na ušlý zisk z důvodu účasti na úkonech trestního stíhání. Za nedostatečný považoval i výslech manželky stěžovatele. Stěžovatel přitom při výpočtu ušlého zisku vycházel z daňového přiznání pro rok 2014, jak uvedl i ve své ústavní stížnosti.
Dle Ústavního soudu soudy na věc nahlížely zúženě a při rozhodování nebraly v potaz, že činnost podnikatele nespočívá jen v realizaci konkrétní smlouvy či zakázky. Obzvláště pak u drobných podnikatelů nelze odhlížet od charakteru podnikání jako takového. Činnost podnikatele je přitom nepochybně širší a zahrnuje i činnosti, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale které se následně projeví v podnikatelském výsledku jako takovém. Stěžovatel například poukazoval na nákup materiálu, vedení dokumentace apod. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by např. drobný zemědělec neměl v obdobném případě nárok na náhradu škody, neboť samotný zisk získává výhradně až v rámci prodeje svého výpěstku na trhu. Za nemožnost realizovat činnost předcházející samotnému prodeji, by mu v takovém případě žádná náhrada škody nenáležela. Takový závěr je jen stěží přijatelný, neboť je zřejmé, že samotná realizace produktu v rámci trhu, je slovy ÚS jen pomyslnou špičkou ledovce v činnosti takového zemědělce. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy pochybily, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednily konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti stěžovatele ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny.
Zdroj: I.ÚS 922/18 ze dne 30. 11. 2020