V trestním řízení je vyžadováno, aby obecné soudy dosáhly nejvyššího možného stupně jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni pravidla prokázání trestného činu bez důvodných pochybností. Jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Evropský soud pro lidská práva to shrnuje slovy, že princip presumpce neviny a z něho plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci „nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného“.
Touto zásadou se ale dle Ústavního soudu neřídil Nejvyšší soud (a obecné soudy mu předcházející) v případě loupeže, kdy rozhodovaly o vině stěžovatele. Soudy shledaly stěžovatele vinným, přestože nebylo jasně prokázáno, že skutek spáchala jeho osoba a soudy se proto měly řídit zásadou in dubio pro reo.
Při vyšetřování případu byla použita rekognice in natura, přestože před ní byla použita rekognice podle fotografie. Mezi poznáváním osoby dle fotografií a rekognicí uplynula ovšem pouze 1 hodina. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal, že tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 104b odst. 2 tr. řádu, a proto NS samotnou rekognici in natura posoudil jako nepřípustný důkaz. Dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp.zn. IV. ÚS 358/96 nesmí být vzhledem k povaze rekognice osoba, jež má být poznána, ukázaná před rekognicí ztotožňující osobě. Pokud by tento postup nebyl dodržen, mohou být výsledky uvedeného procesního úkonu zpochybněny tak, že ztratí svůj důkazní význam. To platí i o ukázání na fotografii, pokud mezi tím a rekognicí in natura není větší časový odstup.
NS dospěl k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. K odůvodnění tohoto závěru NS uvedl, že oba poškození nezávisle na sobě jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, které proběhlo s časovým odstupem několika měsíců po provedené rekognici, shodně u soudu poznali a identifikovali obviněného jako osobu, která je přepadla. ÚS dospěl k závěru, že NS založil svůj závěr o tom, že pachatelem trestného činu byl stěžovatel, na osamoceném důkazu. Tvrzení poškozeného, že při hlavním líčení v obžalovaném poznává pachatele na 100 % (agnoskace). K tomu ÚS dodává, že již dříve sice připustil možnost použití agnoskace (tj. ztotožnění svědkem v hlavním líčení) jako důkazní prostředek (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2/03), zároveň ale zdůraznil, že agnoskace nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognice“, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu.
Poznávající je postaven do situace, v které jsou účastníkům již přiřazeny určité role, přičemž nemá možnost volby z figurantů. Pokud je tedy agnoskace prováděna až poté, co jí předcházela rekognice, je její důkazní význam ještě více omezen, neboť paměťová stopa poznávajícího je v takové situaci ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi). V posuzovaném případě bylo navíc třeba zohlednit, že agnoskace u hlavního líčení proběhla až poté, kdy byl stěžovatel poškozenému ukázán nikoliv jednou, ale hned dvakrát v rámci úkonů přípravného řízení (rekognice podle fotografií a rekognice in natura). Taková skutečnost ještě více zeslabuje důkazní sílu agnoskace jakožto usvědčujícího důkazu.
V rozhodování o vině je třeba vyžadovat, aby byl zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu), a při nedosažení tohoto zákonného požadavku je nutné shledat obviněného nevinným. NS dle ÚS tedy nedostatečně objasnil skutkový stav a uznal stěžovatele vinným, přestože sám shledal, že klíčový důkaz ve věci je důkazem nepoužitelným a své rozhodnutí stavěl hlavně na agnoskaci. Tím porušil princip presumpce neviny, zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Zdroje: nález ÚS III.ÚS 928/20 ze dne 5. 1. 2021 (K porušení principu presumpce neviny), https://wiki.iurium.cz/w/Rekognice