Případ Olomouckého zaměstnance pošty se dostal až k Ústavnímu soudu, který odmítl ústavní stížnost stěžovatele – České Pošty – jako zjevně neopodstatněný. Zaměstnanec se jako žalobce u obecných soudů domáhal, aby byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 105 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení, jakožto rozdílu mezi jemu vyplacenou mzdou a mzdou vyplácenou zaměstnancům pošty vykonávajícím práci na shodné typové pozici a ve stejném tarifním stupni v regionu Praha. Popis pracovní činnosti na pozici řidiče v tomto tarifním stupni je pro všechny zaměstnance stěžovatele stejný bez ohledu na jejich zařazení do jednotlivých regionů. Mzdové hodnocení řidičů se podle něj v Praze oproti Olomouci liší cca o 3 500,- Kč měsíčně ve prospěch pražských řidičů.
Dle zaměstnance se tak stěžovatel nejednotným mzdovým hodnocením dopouštěl nerovného zacházení v odměňování a jeho jednání bylo rozporné se zásadou spravedlivého odměňování vyjádřenou v § 1a odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), s povinností zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci ve smyslu § 16 odst. 1 zák. práce a dále se zásadou vyjádřenou v § 110 odst. 1 zák. práce, dle které za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda.
Dle ÚS odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů nelze podřadit ani pod pracovní podmínky, kterými se rozumí pouze vnitřní podmínky na pracovišti, jakož i to, že v případě odměňování různou mzdou s přihlédnutím k rozdílným sociálně-ekonomickým podmínkám daného regionu, nelze učinit závěr o zachování zásady rovného zacházení v odměňování zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci u téhož zaměstnavatele.
ÚS vyvrátil též námitku pošty, že pojem stejné mzdy použitý v § 110 odst. 1 zák. práce je třeba interpretovat jako mzdu reálnou, neboť jedině takový výklad zohlední legitimní požadavek na spravedlivé a rovné odměňování. Pošta však kromě vlastního přesvědčení neuvádí nic, z čeho by bylo možné dovodit, že úmyslem zákonodárce vtěleným do jednoznačně znějícího ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, dle kterého „za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody“ bylo, aby byl pojem „stejná mzda“ chápán v širším sociálně-ekonomickém pohledu jako „stejná reálná mzda”. Do jaké míry je tedy za ni zaměstnanec v daném místě a čase schopen uspokojit své potřeby.