Obviněný má právo odepřít výpověď. Tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Toto nalezneme v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která patří k ústavnímu pořádku České republiky. Ústavní soud řešil stížnost, kde stěžovatel namítal, že byl obviněn a následně odsouzen mimo jiné ze spáchání trestného činu křivé výpovědi dle § 345 trestního zákoníku, které se měl dopustit lhaním o svých vlastních činech při výpovědi.
Zásadu zákazu nucení k výpovědi (zákazu nucení k sebeobviňování) je podle Ústavního soudu nutné vykládat extensivně, aby státní moc neměla možnost mezí jejich aplikace zneužívat k neoprávněnému získávání usvědčujících důkazů. Nikdo nemůže být sankcionován za nepravdivou výpověď, kterou o své vlastní trestné činnosti učinil v jakémkoliv řízení před orgánem veřejné moci. Státní zastupitelství se ke stížnosti vyjádřilo tak, že zásada zákazu nucení k sebeobviňování je porušena pouze tam, kde je přítomen aktivní nátlak či nucení k výpovědi. Obdobný názor v napadeném rozhodnutí zaujal krajský soud, podle nějž si svědci mohou vybrat mezi výpovědí a mlčením, takže neexistuje „prostřední cesta“, kdy lze vypovídat, ale lhát. Skutečnost, že pachatel má (byť v postavení svědka, ovšem vzhledem k okolnostem jde materiálně o postavení potenciálního obviněného) možnost odepřít výpověď o svém trestném jednání (do té doby třeba neznámém), nedává státu možnost jej sankcionovat v případě, že této možnosti nevyužije a uvede na svou obranu výpověď nepravdivou.
Dle ÚS není rozhodné, v jakém právním postavení pachatel o své trestné činnosti vypovídá, stejně tak je nerozhodné, v jakém druhu a fázi řízení tak činí. Při posouzení trestní odpovědnosti pachatele za jeho výpověď je tak rozhodujícím kritériem její obsah. Zastírá-li pachatel obsahem výpovědi jiné své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi. Popisuje-li výpověď více skutkových okolností, vztahuje se tato „imunita“ pachatele pouze k těm jejím částem, které se týkají jeho trestné činnosti.
Souvislost mezi obsahem stěžovatelovy výpovědi v trestní věci vedené proti dalšímu obviněnému a trestnou činností, za níž byl stěžovatel napadenými rozhodnutími odsouzen, se přitom dle ÚS jevila jako zřejmá, přičemž ji jako související označovali i samotné orgány činné v trestním řízení. Soudy se tak dopustily pochybení.
Zdroj: Nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. IV.ÚS 1536/22 ze dne 15.11.2022