K Nejvyššímu soudu se dostal případ, řešící otázku rozvržení břemene tvrzení a břemene důkazního v řízení o náhradu škody, způsobené zaměstnancem užitím mobilního telefonu zaměstnavatele pro soukromé účely bez svolení zaměstnavatele, která nebyla doposud ve všech souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Žalovaná převzala jako zaměstnankyně k užívání mobilní telefon se SIM kartou, který později během své dovolené užívala pro osobní účely, díky kterým vznikla žalobkyni škoda 92.235,76 Kč. Žalovaná argumentovala tím, že mobil převzala od svého manžela, tehdejšího jednatele ve společnosti žalobkyně, a tím ji měl být udělen konkludentní souhlas k užívání telefonu k soukromým účelům. Dále namítala promlčení nároku na náhradu škody. Soud prvního stupně shledal, že přes poučení soudu neprokázala žalobkyně zavinění žalované na tvrzené škodě, s ohledem na okolnosti manželského vztahu s jednatelem společnosti, nemohlo žalovanou vůbec napadnout, že by její manžel (jednatel) požadoval, aby společnosti uhradila zaplacené telefonní hovory. Soud druhého stupně potvrdil jeho rozhodnutí.
Zaměstnanci jsou povinni využívat výrobní prostředky pouze k vykonávání svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (§ 301 zákoníku práce). Uvedené postavení zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, je zcela pregnantně vyjádřeno v ustanovení § 316 odst. 1 ZP, jež obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele užívali pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení. Zákonem stanovený zákaz používat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele je absolutní. Dle NS z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel není povinen při předání výrobního či pracovního prostředku zaměstnanci zakazovat jejich použití pro soukromé účely, popř. přikazovat jejich užití pouze a výlučně pro účely výkonu závislé práce. Tato povinnost vyplývá pro zaměstnance ze zákona.
Tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno. Pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení. Pakliže je břemeno důkazní bezprostředně spjato s břemenem tvrzení, pak nelze účastníka nutit, jehož nakonec důkazní břemeno netíží, aby tvrdil skutečnosti, které prokazovat nemusí a mnohdy ani nemůže. Nejvyšší soud proto rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řešení.
Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 2464/2022-164 ze dne 29.11.2022