Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí zařazující dovolatele do věznice se zvýšenou ostrahou a zároveň přeřadil jeho výkon trestu do věznice pouze s ostrahou. Dovolatel v hlavním líčení na základě řádného poučení prohlásil vinu ve smyslu § 206c odst.1 TŘ[1], čímž souhlasil s právní kvalifikací stíhaného jednání. Jako obviněný proto nemůže uplatňovat námitky, s čím souhlasil v rámci prohlášení viny. Zároveň s přesunutím do nového typu věznice Nejvyšší soud proto učinil závěr, že dovolání obviněného v části směřující do výroku o vině, kdy zpochybňuje dovozenou právní kvalifikaci, je nepřípustné.
Dovolatel byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) TZ[2], jehož se podle zjištění tohoto soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěném časovém okamžiku utekl z nestřeženého pracoviště společnosti, kde pracoval v rámci svého výkonu trestu jako odsouzený pachatel ve věznici.
Překvapivě i státní zástupce uznal za relevantní námitky dovolatele týkající se způsobu výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Stejně (jako i po něm NS) poukázal na ustanovení § 56 odst.2 písm.b) TZ[3].
Odvolací soud zamítl odvolání jako celek dle § 256 TŘ[4]. Včetně části týkající se zařazení dovolatele k výkonu trestu do zmiňované věznice se zvýšenou ostrahou. Nejvyšší soud proto konstatoval, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou vadná v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) TZ ze strany obou soudů nižších stupňů. Konkrétně v části věnující se uprchnutí z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence v posledních pěti letech. Dle Soudu, k rozhodnutí o zařazení obviněného do probíraného typu věznice je nezbytné zjištění, že již v minulosti, v období posledních pěti let před spácháním nyní posuzovaného úmyslného trestného činu, uprchl z vazby, výkonu trestu či zabezpečovací detence.
Závěrem je dle NS třeba uzavřít, že nalézací soudy pochybily, když útěk dovolatele vyhodnotily jako splnění podmínky nezbytné pro jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.
Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 6 Tdo 242/2023-213
[1] Pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.
[2] Kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že
b) uprchne stráži, z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence
[3] Soud zpravidla zařadí do věznice
b) se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kterému byl za zvlášť závažný zločinuložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl nebo se pokusil uprchnout z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence.
[4] Odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.