Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí, kterými mu byl jmenován procesní opatrovník, v podobě advokáta, v průběhu pracovněprávního soudního sporu. Ústavní soud mu dal za pravdu zrušením napadených rozhodnutí. Obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces. K ustanovení opatrovníka chyběl zákonný důvod a byla mu tak odebrána možnost v řízení hájit si svá práva sám. ÚS zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl.38/2 Listiny základních práv a svobod[1]. V dnešním reportu si nastíníme průběh řízení.
Stěžovatel pracoval jako IT technik na univerzitě, od které ovšem v roce 2016 dostal výpověď. Stěžovatel označil Univerzitu jako žalovanou mnoha žalobními návrhy. Některé z nich skončily ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatelův projev před nalézacími soudy nebyl standartní povahy. Zahrnoval např. řadu podání, protinávrhů a námitek, při jednáních zasahoval přes výzvy soudu do výpovědí účastníků. Soud prvního stupně proto nechal vypracovat znalecký posudek, kterým mělo být zkoumáno mentální zdraví stěžovatele. Znalecký posudek uzavřel, že stěžovatel trpí duševní poruchou. Ta, přestože se stěžovatel v řízení choval impulzivně pod vlivem emocí, nebránila v samostatném hájení zájmů v probíraném pracovněprávním sporu.
Na těchto závěrech došel soud 1. stupně k názoru, že ustanovení opatrovníka dle § 29/3 OSŘ[2] nepřipadá v úvahu. Na stěžovatelovu žádost mu později ustanovil opatrovníka podle § 30 OSŘ[3].
Situace se však změnila. Stěžovatel nedorazil na několik soudem nařízených jednání s tím, že se omluvil ze zdravotních důvodů. Soud nechal vypracovat nový znalecký posudek s výsledkem, že stěžovatel již není schopen se sám v pracovněprávním sporu hájit a doporučil ustanovení zastoupení. V posudku byl znalcem diagnostikován paranoidní vývoj osobnosti. Soud se tedy přece jen rozhodl pro aplikaci § 29/3 OSŘ. Jmenoval advokátku jako zástupkyni.
Obecný soud argumentoval hrozícím nebezpečím z prodlení (stěžovatelův horšící se duševní stav, ekonomická situace stěžovatele), když se stěžovatel odvolal u Krajského soudu v Brně, s pobočkou ve Zlíně. Krajský soud do hloubky rozebíral vztah stěžovatele a jeho opatrovnice, sdílenou ztrátu důvěry a stěžovatelovu nespolupráci. Poté konstatoval, že toto není důvodem pro zrušení rozhodnutí o ustanovení opatrovnice.
Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným, avšak dostatečně neodůvodněným.
Dle ÚS napadená rozhodnutí upravují právní postavení stěžovatele. Skutečnost, že musí dle Soudu v uvozovkách strpět zastupování opatrovníkem v řízení, zcela zasahuje do výkonu jeho procesních práv. V podstatě jej to zbavuje možnosti vykonávat je osobně. Bezprostředně a citelně tudíž zasahuje do práva stěžovatele na přístup k soudu.
Zdroj: Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 82/23
[1] Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
[2] Pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.
[3] Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.