Ústavní soud uznal za důvodnou ústavní stížnost, která směřovala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým zrušil rozhodnutí obvodního soudu a znovu rozhodl podle § 88 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a contrario za použití § 331 odst. 1 trestního řádu tak, že žádost odsouzeného stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
Při rozhodování o žádosti o podmíněném propuštění je dle ÚS nutné, aby obecné soudy vzaly v potaz také účel institutu podmíněného propuštění. Ústavní soud uvedl, že podle odborné literatury je smyslem podmíněného propuštění umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení, a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení. Podmíněné propuštění funguje jako motivační prvek u odsouzeného pachatele tak, aby se aktivně zapojil ve výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. ÚS dále řekl, že podmínka prognózy řádného života je úzce svázána s podmínkou polepšení, neboť na ni navazuje. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu, je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním.
V probíraném případě bylo dle ÚS nutné přisvědčit, že městský soud se nedostatečně zabýval kritérii souvisejícími s naplněním podmínek pro podmíněné propuštění, neboť zamítnutí stěžovatelovy žádosti opřel výhradně o obecný závěr o jeho trestní minulosti a výši jeho dluhů. Městský soud sice správně uvádí, že ústavní pořádek nezaručuje právo na podmíněné propuštění, nicméně Listina jako jeho součást podle čl. 112 odst. 1 Ústavy v čl. 36 odst. 1 garantuje právo na soudní ochranu, které se uplatní rovněž v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zamítavá rozhodnutí je dle ÚS nutné náležitě odůvodnit, neboť trestní minulost odsouzeného je sice důležitým hlediskem při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně prognóza vedení řádného života v budoucnu nesmí být založena především jen na jejím formalistickém posouzení. Naopak je nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného. Nelze tak připouštět situaci, v níž soudy odůvodní takové rozhodnutí toliko obecně, přehnaně stručně nebo v rozporu se smyslem hodnocených kritérií. Pokud obecné soudy řádně, přesvědčivě a logicky neodůvodní svá rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu a jeho žádost zamítnou, porušují jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zdroj: Nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. III.ÚS 2490/22