Ústavní soud v září rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023, č.j. 6 Tdo 791/2023-1543, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně vyplývá, že rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2022, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) TZ. Toho se podle krajského soudu dopustil, tak, že jako svědek v rozporu se skutečností podpisem stvrdil, že zůstavitel před ním nejprve podepsal spoluobžalovanou vytvořený text závěti a následně prohlásil, že text obsahuje jeho poslední vůli. Tato falešná závěť byla následně v dědickém řízení předložena notářce. K dokonání trestného činu však nedošlo, neboť oprávněná dědička pravost závěti zpochybnila, čímž odvrátila hrozící škodu.
Přes Vrchní soud se případ dostal skrze dovolání až k Nejvyššímu soudu, kde ho NS napadeným usnesením. Dle NS nemůže být důvodem pro vyhovění dovolání ani porušení § 214 trestního řádu, dávající obžalovanému právo vyjádřit se k provedenému důkazu. K takovému vyjádření měl dle NS stěžovatel opakovaně prostor v pozdějších fázích řízení. I přes opomenutí předsedy senátu dotázat se stěžovatele na využití jeho práva podle § 214 trestního řádu tak nešlo o zkrácení práv obhajoby. Stěžovatel argumentoval tím, že NS mu neposkytl možnost uplatnění repliky proti vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Toto obsáhlé vyjádření zaslal Nejvyšší soud stěžovatelově obhájkyni do datové schránky dne 12. 9. 2023, k čemuž stanovil možnost reagovat replikou. Nestanovil však žádnou lhůtu. Stěžovatel do jednoho měsíce vypracoval se svojí obhájkyní obsáhlou repliku. Následně se dozvěděl, že Nejvyšší soud dne 19. 9. 2023, týden po zaslání vyjádření, již ve věci rozhodl. Tím podle stěžovatele došlo k popření základních zásad trestního řízení, které ve své judikatuře chrání i Ústavní soud.
Ústavní soud vyjádřil nutnost chránit kontradiktornost řízení. Dle ÚS nelze ani na dovolací řízení nahlížet jako na autoritativní „monolog“ Nejvyššího soudu. Stále se jedná o kontradiktorní řízení, v němž je „výměna“ argumentace stran pro rozhodnutí nepostradatelná. Uvedené platí tím spíše, lze-li za součást ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat principy „sebeomezení“, kvůli nimž tento soud odmítá jakkoliv vykročit z rámce daného odůvodněním uplatněných námitek. Odsouzený, který podal dovolání, má tedy právo reagovat na vyjádření státního zástupce k tomuto dovolání. Dle judikatury ÚS a ESLP, pokud nedostane možnost se vyjádřit, může jít o porušení jeho ústavních práv za splnění dvou podmínek. Zaprvé musí vyjádření státního zástupce obsahovat relevantní argumentaci (odůvodnění jednotlivých argumentů), která není jen opakováním odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí. Druhou podmínkou je neúspěch odsouzeného v dovolacím řízení. Druhá podmínka je v dané věci zjevně splněna, neboť stěžovatelem podané dovolání bylo odmítnuto.
Zdroj: Nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. III.ÚS 3397/23