Publikační činnost

je mrazivá psychologická novela o zločinu, politice a zneužívání moci. Do jejího středu autor postavil Mariana Korbela prvního muže státu, egoistického kariéristu uvyklého v honbě za úspěchem páchat i skryté zločiny, včetně neprokázané vraždy. Je platnými zákony nepostižitelný, jeho vina existuje pouze – mimo záznam. Za takové situace musí jednat mimo záznam i Gil, vrah, který se rozhodne Korbela dostihnout a spravedlivě vykonat absolutní trest. V logice takto rozehrané partie pak ani následný soud nemůže probíhat v jednací síni oficiální justice, ale v soudním procesu mimo záznam. Pravidla v něm nestanoví zákony, ale jen nemilosrdná spravedlnost.

Na relativně malém prostoru Ritter zaplétá své postavy do téměř neuvěřitelných, ale zcela logických a všem dobře známých příběhů. Jádrem jeho kriminálních zápletek nejsou honičky za pachatelem ani odhalení tajemství, ale jemná psychologická kresba zla, viny a odpovědnosti. I takto vážné vyprávění autor koření svým humorem mířícím ke grotesknímu výsměchu a k sebeironii. Tak je kniha „Mimo záznam“ napsána a tak je třeba ji číst. Jako milosrdně do grotesky zkarikovanou nadsázku. Připustit si, že odráží realitu (což odráží), byla by nesnesitelná.

Román se odehrává v rodinném sídle Olmetů, jež, jak autor předznamenává, může z výšky vypadat jen jako kaz na satelitním snímku. Pro lidi, kteří v něm žijí je to střed dosud známého Vesmíru.

Albert Olmet tvrdý, vlivný a stárnoucí patriarcha, stojí v čele svého impéria, mnohamiliardového konglomerátu prosperujících firem. Žije se svou druhou manželkou, krásnou, leč nepříliš bystrou Malvínou, patologicky přeopatrnou dcerou Hanou, synem Liborem zasaženým podivnou sektou raelistů, jejich partnery, dětmi, dětmi jejich dětí… Olmetův čas se krátí a on s nikým nemůže být natolik spokojený, aby mu mohl své impérium předat. Začíná boj o moc, do kterého zasahuje i sarkastická Vlasta, předchozí Olmetova manželka a matka jeho dětí, Albertův bratr Rudolf a nejasně, ovšem neméně podstatně i jeho právník a dlouholetý přítel Max. Napětí mezi zúčastněnými narůstá, zejména když ke všemu ještě přistoupí neúprosně se rozvíjející podezření z dávného zločinu. Podezření, jakkoliv neuchopitelné se vynořuje z minulosti a vrací se Olmetovi jako bumerang. Vše vrcholí v samotném závěru jako černá anekdota s nepředvídatelnou, cynickou a současně milosrdnou pointou.

Na pozadí dramatického příběhu tak Ritter zkoumá témata moci, rodiny, peněz i politiky.

Knížka obvykle vzniká zábleskem nápadu, který má sotva několik vět a je extraktem toho, co pak spisovatel dlouhý čas promýšlí, aby jej nakonec mnoha dalšími slovy zopakoval. Ve Stolní společnosti Petr Ritter setrvává u onoho prvotního záblesku. Zkratkou a přesným mířením se snaží trefit cíl.

Příběhy, kterým se chce naslouchat, neboť stojí za vyprávění. Někdy jsou nadité pravdou, jindy frivolní fantazií. Mnohdy jsou košaté, rozkročené přes několik obzorů, mají své nadpisy, úvody, statě a závěry a jsou vyprávěné i několik dní. Jiné jsou subtilní, často jen jednověté miniatury, chtělo by se říct: instantní. Očekávají od publika, aby je nejprve rozpustilo, případně povařilo ve svém nitru. Teprve tam se rozvinou a uvolní své chuti; v každém s jiným kořením vlastní zkušenosti.

Kniha moci a elegantních nevěstek je bravurně, se sebevědomou energií napsaná kniha splétající prvky grotesky a politického scifi thrilleru. Napínavý příběh zakončený silnou, překvapivou pointou působí jako absurdní komedie, ze které mrazí. Při jejím čtení si člověk uvědomí: Vždyť ono by se to mohlo stát! Vždyť ono se to děje!

Je to příběh přátelství dvou mužů, kteří se pokusili napravit zkorumpovaný svět. Z jednoho – vybaveného charismatem, které ho vyneslo k moci , aby se z něj stal tyran a druhého, který dává za pravdu Arthuru Schnitzlerovi, že „pořádek je cosi umělého a přirozený stav je chaos“, a tedy že demokracie je „blíženecké sepětí nepořádku a svobody“. A že „jediné zlo, které z demokracie může povstat, je vlastní sebezkáza. Vůči ní není nikdy dost chráněná…“

Příběh umně pracuje s nadsázkou, groteskou a vtipnými aforismy, přičemž se odvíjející od problému, zda a jak ve státě korupce a pokrytectví legalizovat nejstarší řemeslo na světě, jemuž se politika nápadně podobá. Není náhodou, že pointu a řešení nachází malá holka Trina, dcera prostitutky Vaháji.

Na pozadí humoristické formy cítíme autorovu stále přítomnou obavu z budoucnosti. Ze světa plného chorobných ctižádostí a narůstajících nejistot.

Soudce Brenner neváhá, nepochybuje. Jeho rozsudky jsou neotřesitelné. Obsahují podstatnou substanci spravedlnosti – čisté soudcovo svědomí.

Takový verdikt by měl korunovat i případ zavražděného obchodníka nalezeného jedné prosincové noci na pusté ulici, v němž policejní inspektor s nepříjemným jménem Evan může být právě tak náhodným svědkem, jako chytrým, policejní zkušeností vyškoleným vrahem.

Od soudce Brennera se však v tomto případě spravedlivý rozsudek neočekává. Neočekávají jej policisté ani Brennerův nadřízený. Do soudního procesu vstupují intervence, nátlak, skryté výhrůžky, vydírání. Navíc soudci souhrou náhod ve stejnou dobu vstupuje do života tajemná žena – příliš neznámá a příliš mladá, aby se do stárnoucího soudce mohla zamilovat. Přesto se to zřejmě stalo.

Děj odehrávající se na půdorysu soudního procesu je motivovaný více jak třicet let starou skutečnou událostí. Ritter jej vypráví jako psychologicky detailně propracovaný příběh o svědomí, spravedlnosti a vině, jež dokáže vrhat dlouhé stíny přesahující i několik desetiletí.

Zde žili je ve skutečnosti dvojromán. Odehrává se v několika dějových pásmech, v jejichž středu se ocitá Franěk Podhajský, stárnoucí právník, dříve prokurátor, státní zástupce a dnes privátní advokát. Všudypřítomnou druhou nejdůležitější postavou je jeho před mnoha lety zemřelý otec Polda, fašisty i komunisty vězněný nepoddajný idealista, s nímž Franěk vede pozdní rozhovory ze záhrobí, které měl, ale nestihl vést za otcova života. V dějové rovině procházející přítomností pak Fraňkovi vstupuje do života tajemná, přitažlivá a excentrická Saša, jež se vynořila z hlubin komunistické a fašistické minulosti. Ovšem politické problémy, do kterých Fraňka dnes manipuluje, jsou veskrze současné.

Na půdorysu dramatického příběhu sklenutého nad téměř sto lety české historie nechybí, jak bývá u autora zvykem, ani poutavé kriminální zápletky.

Herec Alvin Karr možná zavraždil svou ženu, invalidní Ruttu.

Tato zatím neprokázaná událost svedla do soudní síně tři soudce, žalobce, obhájce, zapisovatelku a samozřejmě obžalovaného Alvina Karra. Proces probíhá rutinně podle zaběhnutých pravidel, když do něj vstoupí tajemný muž beze jména (On). Nic nežádá, ale také nic nevysvětluje, jen trvá na své tiché přítomnosti, což mu soud nemůže odepřít.

Proces se záhadným způsobem vymkne soudním regulím, zákonům i přirozenému řádu. Možná ten nevysvětlitelný zvrat způsobil neznámý, ale možná, že i On je jen pasivní figurkou ve hře někoho třetího. Možná jde o cynický žert, možná někdo usiluje o důstojnost zúčastněných, možná jim jde o život… Svrchní vrstvy soudců, oněch profesionálních vykladačů spravedlnosti, státního zástupce coby strážce zákonnosti, obhájce jako služebníka práv a zájmů svého klienta, postupně opadávají jako plátky cibule, až se pod nimi vylupují jádra skutečných lidí.

Ritter – spisovatel a advokát s mnohaletou praxí rozehrává napínavé, jediný den trvající soudní drama, v němž se netají svou skepsí k soudní spravedlnosti.

Z mnoha příběhů inspirovaných skutečnými událostmi splétá Petr Ritter generační román popisující druhou polovinu dvacátého století až po začátek století jedenadvacátého, kdy se iluze o novém světě měnily v realitu.

Večer přechází do noci a lékař Marian Brody v prázdném domě sepisuje závěť. Čeká na Šedivce – svého vraha a zároveň nejlepšího přítele. Proč má dojít k jejich osudovému střetu? Nějaké zasuté nedorozumění? Souvisí to nějak s Brodyho prosperující soukromou klinikou, se Šedivcovou sestrou či jeho šílenou matkou, nebo jde o neodpuštěnou křivdu z dávných dob – vzpomínku na dívky, které je učily lásce nebo sexu? Jako trampové trvali na své svobodě, až je to kdysi přivedlo před soud – není v tom ukrytý tajemný důvod? Prošli spolu léty unavené totality, sametem revoluce, chaosem privatizace, drsností demokracie…, a jak se zdá: jsou na konci.

V knize Petra Rittera se pod názvem A poslední přišel kat skrývají tři originální novely. Ačkoliv se čtou jako detektivky, současně, aniž si to čtenář uvědomí, se jejich příběhy noří hluboko do filozofie života a smrti.

Plány na zítra popisují pokus úspěšného, životem unaveného byznysmena žít svůj život znovu, jednodušeji a čistěji pod změněnou identitou. Končí, jak přirozeně končit musí, což ovšem čtenář pochopí, teprve až spolu se spisovatelem dojde na konec umně vystavěného příběhu.

Deník vražedkyně je deníkem ženy naplněné iracionální záští, v jehož řádcích den po dni sledujeme narůstající nenávist k lidem až k osudovému rozhodnutí z vnitřního přetlaku vraždit, po němž následuje stejně tak překvapivá jako logická pointa osvědčující sílu zla ze zcela nečekané strany.

Závěrečná novela A poslední přišel kat je příběhem podivné vraždy, k níž nejen chybí motiv, ale navíc se odehrává na dráždivém půdorysu: v místnosti jsou tři muži, z nichž jeden zůstává zavražděný a zbylí dva svorně tvrdí: já jsem nezabil; anebo: zabil jsem já. Ať vrah chybí nebo přebývá, jen jeden z mužů je nevinný. Než dospějeme k překvapivému rozuzlení, procházíme spolu s Petrem Ritterem psychologií podezřelých i postav, které s vraždou zdánlivě nemají nic společného.

Téma smrti v rovině vznešené a nadčasové i v rovině zcela aktuální spisovatel mísí spolu s humorem a erotikou stejně přirozeně, jako je mísí lidský život.

Přátelé, to si poslechněte je povídkovou knihou Petra Rittera, v jejímž záhlaví autor předznamenává: Příběh, který nemá vypravěče, se nestal. Následuje jedenatřicet rychlonohých příběhů, které psala náhoda, komické a žalostné shody okolností, smůla i štístko… – vynalézavý osud. Odehrávají se v naší aktuální současnosti politických skandálů, nafukovaných a přifukovaných fám o hrozících smrtících epidemiích, obcházení nespravedlivých daní, pokusů jak zbohatnout…

Při jejich čtení některá místa skutečně probouzejí nutkání zavolat na své blízké: Přátelé, to si poslechněte! O tom, jak protřelý podvodník spolu se zkušeným policejním inspektorem naleznou nad balíkem peněz svou vlastní spravedlnost. Nebo o tom, jak umírají soudci bez svědomí. O symbióze právnické bitvy před soudem a sexu v hotelovém pokoji, když proti sobě náhoda svede protřelého advokáta a hříšně krásnou advokátku. O tom, že představa nahánění lidí do plynu může být zábavná – jsou-li naháněnými současní náckové.

Jak napsal literární kritik: Ritter je vidoucí a vědoucí spisovatel a odmítá to zastírat, bez ohledu na to kolik nepřátel si tím způsobí.

Studovali práva je knížka o dvou přátelích, Davidovi a Jakubovi, kteří zjišťují, že studovat práva ještě neznamená je také dostudovat. Stojí proti nim vrtošivé libůstky univerzitních profesorů, ale také povinnosti k pitkám, k jejich pověsti bohémů, politika na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, vůně rozestlaných dámských postelí, celý studentský svět žijící v přesvědčení, že život je nekonečný a pulzuje lehkým rytmem nadějí a otevřených šancí.

Přiblížit knížku lze docela dobře i přirovnáním k nějaké jí příbuzné. Měla-li by být knížka Petra Rittera a Zdeňka Šťastného takto přirovnávána, pak nejblíže má k britskému humoristovi Richardu Gordonovi a jeho Doktorovi v domě.

Vedle dvou protagonistů a barvitých portrétů řady kolegů, sdílejících s nimi ubytování v koleji, stravování v menze, tehdejší divadelní představení a kulturu vůbec, vystupují v textu do popředí dva tehdejší vysokoškolští pedagogové: docent Čada, lektor marxismu-leninismu, a odborný asistent Pavel Léč, přednášející dějiny státu a práva. Jeden hlučně omezený, druhý tiše skromný, klasický vzdělanec. Vedle dalších, mírně zkarikovaných učenců, znalců práva, kteří bázlivě, anebo vzdorně sledují proměňující se fakultní dění.

     Co jen se se všemi stalo? Jaké byly jejich další osudy? Kam se poděli všichni ti „žákovští“ studenti-šprti, podlézavci, dívčí krásky? Zapadli do právnické anonymity – nebo se dočkali vytoužených kariér?

     Jejich charaktery vycházejí autorům tak živě, až si čtenář chtě nechtě dosazuje za ně některá známá jména. Prý falešně, říkají autoři. Pak asi proto, že některé typy se v množství opakují.

Hlavní postavou románu Petra Rittera Wirth versus stát je advokát, který se už více než čtrnáct let u soudu marně domáhá vyřízení restituce po svých předcích, z nichž téměř všichni zahynuli v koncentračním táboře. Kniha poukazuje na problémy justice dané doby, jejímž důsledkem je slabá vymahatelnost práva.

Autor se s hlubokou znalostí věci kromě současných problémů, například korupce a neonacismu, vrací také do komunistické, nacistické i předválečné minulosti, do světa prvorepublikových židovských rodin, které za svoji někdejší zaslouženou prosperitu posléze více než tvrdě zaplatily.

Při čtení psychologicky skvěle propracovaného příběhu každého čtenáře jistě napadne, v jakém absurdním světě se lze ocitnout.

Soubor čtyř pohádek napsaných tentokrát v tandemu s paní Dagmar je kniha předvádějící, jak lze dostat z příběhu maximum. Kniha začíná pohádkou O pravdě, což je znamení, oč především jde. A čteme-li v závěru knihy, že pohádka je „tou vůbec největší literaturou“ a že pohádky jsou „těmi nejdůležitějšími příběhy na celém světě“, jedná se již o přesah z literatury do života, o akcent na ničím nenahraditelnou úlohu pohádek při kultivaci člověka a světa.

Pohádkové motivy jako by byly přímo ušité na poměry české společnosti posledních let: o absurdně tvrdohlavém králi Jiříkovi, o království zakletém do lži, o Prvním dvořanovi, který i nejhorší nesmysly vydává za vladařskou moudrost, anebo o strašení vymyšleným nebezpečím, a zejména o potřebě pranýřovat zlo dřív, než se rozroste do obludnosti.

Pohádka šťastně končí, jenže člověku to nedá. Jak to bylo dál? Vydrželo hrdinům to pracně získané štěstí i do dalších dnů a let? Vždyť přece je tak jednoduché všechno zase promarnit. Kolik úsilí stojí vítězství znovu a znovu obhajovat, aby se pohádka nezměnila v tragédii?

Nejspíš každého také někdy napadlo domýšlet osudy vašich oblíbených pohádkových hrdinů. Pohádková knížka Jak to bylo to dál, to nečiní za čtenáře, ale spolu s ním.

Protipopravčí četa je románem o trestu a smrti. Děj je soustředěn do týdenního soudního procesu s Josefem Biesingerem, obžalovaným ze sexuální vraždy spáchané v psychiatrické léčebně. Líčení probíhá v roce 1989, kdy ještě trestní zákon znal jako nejvyšší trest – trest smrti. Z pěti soudců, kteří o životě obžalovaného mají a musejí rozhodnout, nemají ani dva na trest smrti stejný názor. Autorovi se zde podařilo rozehrát drama v soudní síni a především v myslích soudců. Prosvítil tak problém absolutního trestu, který stále vzrušuje českou i evropskou veřejnost, z pohledů právních, etických a filozofických. Protipopravčí četa připomíná chvílemi společenský román, chvílemi prózu psychologickou a chvílemi soudní detektivku – i s nečekanou pointou v závěru. Podle románu chystá režisér Ivo Trajkov film s názvem Hrdelní proces.

Ústřední postavou románu Na hraně je advokát JUDr. Verner Pajda, jehož profese jej nutí nahlížet do psychologie souzených a do struktury rodin, v nichž vyrůstají děti bez lásky a citu – příští pachatelé trestných činů.

Autor nás zavádí do prostředí advokátní praxe. Hrdina knihy se v poslední době dostává shodou okolností k případům, které mají všechny společného jmenovatele: brutalitu, lhostejnost, bezcitnost. Delikventi – dva mladí vrahové, matka týrající své děti, zlodějíček, vandalové… Ti všichni jednali zdánlivě nesmyslně, bez jakéhokoliv rozumem pochopitelného motivu.

K Vernerově povaze však patří, že se snaží o svých mandantech zjistit hlubší pravdu, proniknout na dna jejich duší. Postupně se tak rozkrývá všem podobný obraz několika rozvrácených rodin, v nichž chyběla láska, péče, jistota, spolehlivost.

Verner má ovšem současně i problémy nadmíru osobní. Objeví nevěru své ženy Eriky a v rozvodovém řízení vede spor, komu má připadnout do péče jejich syn. Na tomto půdorysu autor rozehrává další, privátní příběh, který se stále zřetelněji prolíná s příběhy Pajdových klientů.

Ústřední postavou knihy je třicetiletý předseda senátu Štěpán Dyk. Své případy řeší s rozhledem, s jistou rutinou, při níž je odpovědnost často přesouvána na vyšší instanci. Tak pracuje až do chvíle, kdy se sám stane terčem udání, kterého se soudce obává nejvíce: udání, že vzal úplatek. Ze dne na den se ocitá v soutěsce nedůvěry, vyšetřování, pochyb a postranních pohledů, v situaci, na jejímž konci se s ním setkáváme jako s obžalovaným. Jeho sociální statut je otřesen jeho někdejší sebevědomí v troskách. Teprve nyní si uvědomuje nezbytnost morální a lidské zralosti, jako předpokladů pro výkon soudcovské – a ovšemže nejen soudcovské – práce.

Knihu Biliáry dvojice právníků Petra Rittera a Zdeňka Šťastného tvoří čtyři atraktivní příběhy inspirované občanským povoláním autorů. Zdaleka to nejsou soudničky, ale mnohem víc. Jsou to pravdivé obrazy života, v nichž se trápí i radují skuteční a živí lidé.

Biliár Tomáše Krysta je příběhem party lopaťáků, kteří se chovají zcela logicky, a přesto, spolu se svým charismatickým šéfem stanou před branami kriminálu.

Biliár Bedřicha Mikuláše líčí spor geniálního inženýra s vedením podniku a se závistí a malostí soustředěný do soudního procesu o spravedlivou odměnu.

V Biliáru Přemysla Schourka autoři vylíčili, jak snadno se člověk může stát recidivistou.

Biliár Theodora Kapičky, výjimečného učitele, je příběhem o úžasné a mnohdy nepřekonatelné síle pomluvy.

Příběh kariéry mladého advokáta, který se po nečekané smrti vedoucího advokátní poradny stává jejím šéfem. Z veselého mladíka se stává osamělý, žlučovitý člověk, který má po čase proti sobě celé pracoviště, včetně svého nejlepšího přítele a kolegy.

Autoři se pustili do vážného tématu a podívali se mu pod kůži. Tato knížka je o tom, jak je možno utopit se ve vlastní důležitosti, jak shořet vlastní významností. Oba hrdinové jsou postaveni do prosluněné mýtiny života, která se pozvolna stává pro jednoho z nich ringem. Sledujeme jejich první potyčky s životní praxí, jejich kamarádskou dvojjedinost, která se však posléze rozpadá. Když David, byť sympatický, padá v průběhu svého společenského vzestupu stále níž a níž. Autoři však dokázali víc. Uměli svého hrdinu z té propasti zase vytáhnout nahoru na světlo.

A to všechno učinili ve skvěle vylíčené atmosféře kanceláří a jednacích síní. Jedná se o poutavý příběh o tom, že člověk, který se dokáže vyšvihnout na místo, na které nestačí, nemusí ještě ztratit své vlastní já.

Autoři této knížky viděli svůj problém nástupnictví očima vrstevníků, očima, jimž nechybí humor málem klukovský. Taková prezentace vážného problému připomíná Vančurovo: „…humor znamená lépe věděti“.