Videozáznam jako důkazní prostředek

Videozáznam jako důkazní prostředek

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 9. 2020 rozhodl o správném užití přehrání videozáznamu jako důkazního prostředku, který se považuje za zvláštní případ ohledání, a proto je třeba, aby zaprotokoloval vše důležité obzvláště to, co vnímal svými smysly a umožnil účastníkům řízení na toto reagovat, čímž své jednání učiní přezkoumatelným pro vyšší soudní instance.

Žalobou na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a na určení, že pracovní poměr trvá, brojil žalobce proti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala stěžovatelka pro křivé svědectví, kterým hodlal pomoci svému podřízenému spolupracovníkovi v simulaci pracovního úrazu ruky a zad. Úraz měl být údajně zapříčiněn nečekaným pádem nosítek s pacientkou, které spolupracovník simulující pracovní úraz vysouval ze sanitního vozu při plnění pracovních povinností záchranáře.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 49 C 47/2018-115 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 2. 2018 je neplatná. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. V odvolání podrobně rozebrala důkazní situaci a uplatnila návrh na zopakování důkazu videozáznamem ze sanitního vozu, Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil, aniž by vyhověl návrhu stěžovatelky na zopakování důkazu videozáznamem ze sanitního vozu. Své jednání odůvodnil tak, že nebyl dán důvod znovu tento důkaz opakovat, neboť z jiných důkazů tvořících ucelený řetězec vyplýval zjištěný skutkový stav věci. Uzavřel, že opomněl-li městský soud zaprotokolovat, co sám bezprostředně vnímal z kamerového záznamu, nejde o vadu, která by mohla mít vliv na správnost jeho učiněných závěrů.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v nutnosti vyřešení právní otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, tj. jakým způsobem se má před soudem provádět důkaz audiovizuálním záznamem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením odmítl. Způsob provedení důkazu videozáznamem soudem prvního stupně označil za souladný s dosavadní judikaturou k této problematice s tím, že neupravuje-li zákon způsob provedení důkazu výslovně, je na soudu, aby způsob provedení takového důkazního prostředku určil.

Podle Ústavního soudu městský soud nesprávně provedl důkazní prostředek přehráním videozáznamu ze sanitního vozu a vyhodnotil důkaz z něj vyplývající a krajský soud ani Nejvyšší soud pochybení městského soudu v řízeních o opravných prostředcích nenapravily. Soudy nesmějí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení, jak se stalo v tomto případě, kdy u přehrání videozáznamu diktoval do protokolu svou verzi nahrané situace pouze žalobce. Z toho plyne, že učiněné skutkové závěry, na nichž je založeno rozhodnutí ve věci, nesmějí být poprvé zmíněny teprve v odůvodnění rozhodnutí, neboť v takovém případě jsou pro účastníky řízení zcela nepředvídatelné. Městský soud nepostupoval popsaným způsobem, neboť nezaprotokoloval to, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, a až z odůvodnění (překvapivého) rozhodnutí vyplynulo, že jeho smyslové vnímání provedeného kamerového záznamu bylo naprosto odlišné od vnímání účastníka řízení. Stěžovatelka se tak nemohla adekvátně k důkazu vyjádřit a reagovat na něj. Tím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle  čl. 6 odst. 1 EÚLP, porušením principu kontradiktornosti řízení.

 

Nález ÚS z 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20